Nevím proč

18. listopadu 2016 v 16:30 | Alexandra Kohoutová |  Mrazivo
Včera večer mě něco varovalo,
nejsem si jist, jestli to byl šepot nebo řev.
Věděl jsem, že poslouchat se to už nedalo,
No a pak mi došlo, že mi vlastně teče krev.

Spustila se, pořád vůbec nevím proč.
asi mi někdo nadělil z pistole střelu.
Potom jsem už rozuměl: "Tak se otoč!"
Jenže zem mě lákala, ať si na ni ustelu.

Není to fér, představoval jsem si to prostě jinak,
Ne tak brzy, ne tady a určitě ne tak nedůstojně.
Zasranej je to svět, ani jsem nemohl líp umírat,
Politováníhodné čekání dokud tělo nezhyne.

 

Tam, kde noc roky čeká na ráno

17. července 2016 v 4:05 | Alexandra Kohoutová |  Polojasno
Tady kdesi v hlubině, kde noc roky čeká na ráno,
Kotva hledající směr.
Proces nelze urychlit, ať je tobě sebevíce přáno,
Tohle je plán plný děr.

V hlubině ukryto poznání a okolo prázdno,
Přesto se tu občas někdo ztratí.
To je prostě a jednoduše hlubinou dáno,
A za chyby se zde hořce platí.

Neúspěch je tady na hladinu vyplavení ,
Jenom padej, padej, čím dál hlouběji snad.
Až budeš blíž, usaď se a nebuď k vytažení.
Vůbec se v útrapách vyplavit nesnaž.



V mých botách

31. května 2016 v 22:50 | Alexandra Kohoutová |  Oblačno
Je to jako uštknutí jedovatým hadem,
tenká hranice mezi bezpečnem a uštknutím.
Zajde-li se za ni, tak otráví se jedem.
"chceš pokračovat dál? Vždyť víš, že já tě nenutím."

Je to asi jako být člověkem, který je těžce nemocný,
svírá v dlani své bolestivé rány.
Ale právě že to vůbec není tak, že se cítí bezmocný,
nechce, aby mu byly někým brány.

Je to něco jako být nenáviděný sourozenec,
Přes určité pouto lhostejnost o to, co se s ním děje.
Bratr či sestra… Ať je z něj klidně třeba oběšenec,
vzpomínky? Do ohně s nimi, prostor navíc prospěje!

Je to jako pořád bez ustání utíkat ze strachu před neznámem,
jistotu v chladném výrazu nejčastěji najde.
Po noci argumentů k poučení nedojde, odchází se šrámem,
nějaký pocit najevo dát rozhodně nejde.

Je to jako nemít kam se s úsměvem vracet,
Bez zázemí, kde se neustále jen smutek nezapíjí.
Při pohledu na to se mi chce akorát zvracet,
Falešné tóny snažně překrývané krásnou melodií.


 


Krysy

18. dubna 2016 v 22:55 | Alexandra Kohoutová |  Mrazivo
Zdravím tady z ptačí perspektivy,
všechny ty falešné primitivy.
Jenom pomsta a závist hýbe vaším světem,
no, musím uznat, že já i pár dalších tady si vás občas pletem.

Nespočet kazisvětů se tam dole válí,
úsměvy a dobrou náladu vám ihned spálí.
Chtějí jen konflikt a zlobu probudit,
ale mě už to začíná vážně nudit.

Noční můrou mi je se v tom vašem přirozeném prostředí jen ocitnout,
nenechám nikomu naději shodit mě dolů ani na vteřinu svitnout.
Vidíte se, jako by vám svět ležel u nohou,
ale pro mě jste jen brýlovou šmouhou.

"Prosím vás, žádný bojkot,
tvoři bez svých hodnot."
Měla bych změnit svůj názor? To by nešlo,
ztráta času a stejně by z toho nic nevzešlo.


Tak vyjdi

1. dubna 2016 v 14:21 | Alexandra Kohoutová |  Oblačno
Koukám se po tobě kradmo, když mé tělo se chladem zebe,
tam v místech, kam by nevkročil nikdo jiný až na tebe.
V místech, kde se s radostí těší moji strašáci,
ale s tvým světlem se úplně všichni poztrácí.

Jakmile se tvá zář zamění s tmou,
strašáci se ze skříní najednou hnou.
Třes rukou ukrýt v pěst nelze po těch slovech, co hučeli,
možná to bude tím, že stále ne a nejsem z oceli.

Jen chvíli nech mě zahřát se,
nech mě podlehnout té spáse.
Tentokrát se zvednu se zatnutou pěstí,
tak vyjdi a nech mě ochutnat to štěstí.



Příteli

29. ledna 2016 v 23:16 | Alexandra Kohoutová |  Mrazivo
Ochota a zájem na nule,
no jo, holt to tak asi bude.
To staré přátelství tu dávno neproudí,
to je tak, když váš přítel někde zabloudí.

Bloudí po cestičce až narazí,
proč mě to pořád tak strašně mrazí?
Dvacet čtyři hodin denně myšlenkového protestu,
to je tak, když přítel najde novou a rovnější cestu.

Nic nevidí, ani pravdu neslyší,
s každým slovem jsme tišší a tišší.
Splín, duchem tu už skoro není.
to je tak, když se přítel změní.

Nevím, jak to mám jinak říct, že mě to trápí.
když se naše chviličky čím dál více krátí.
A když už jen bez hlásky mlčíte,
to je tak, když přítele ztratíte.

Noci argumentů bych směnila za tu chvíli,
když jsme vedle sebe šťastní a s úsměvem byli.
Dnes nemám nejmenší tušení kdo jsi,
příteli, snad tě nesežrali ti psi.

Chybíš mi.


Nahota

25. prosince 2015 v 15:46 | Alexandra Kohoutová |  Polojasno
Každé ráno, když se probudím,
schovám smutek, úsměv nasadím.
Propluju dnem rychle a ledabyle,
snažím se tvářit mile jako dříve.

Je jedno, jak mi doopravdy uvnitř je,
moje tvář to totiž dokonale kryje.
Nevědomě utíkám, stavím si zeď,
kdy tomu nastane konec? Právě teď.

Příchod tvůj byl jako přívalová vlna,
změna byla okamžitě patrná.
Splavila všechny pevnosti a zdi,
vzala s sebou masky a lži.

Už se nemůžu a nemám kde schovat,
vrány do mě můžou směle klovat.
Být ničím nechráněná je zvláštní,
to jsou jako takhle lidé šťastní?

"Hradby splaveny, nepřítel této situace využije!"
"Neboj, mně už nevadí ty útočící zmije."
"Zradí tě, nesmíš uvěřit," radil mi hlas.
"Zda mě zradí, to ukáže jedině čas."


Můžu klidně řvát o pomoc z plných plic,
moře a pusto, nikdo neuslyší nic.
Naučil jsi mě přímo po hlavě do vody skočit,
hele, a víte co? Možná, že to je pěkný pocit.



Parazit

6. prosince 2015 v 0:12 | Alexandra Kohoutová |  Mrazivo
Jako nechutný červ vrýváš se mi pod kůži,
pro tebe neexistují žádné překážky.
Neboj, tvá životnost ve mně se brzy zúží,
a nakonec to půjde i bez té přetvářky.

Kousíček po kousíčku do mě koušeš,
a to se ti líbí.
Na něco odvážného se nezmůžeš,
a mé já se diví.

Jsi tak hladový na běžný chod mých myšlenek,
sežereš mi je všechny a já nemůžu normálně myslet.
Křičím, i když to tak nevypadá navenek.
potřebuju se toho zbavit rychle a účinně jakbysmet.

Jak tě mám do hajzlu porazit,
svým slovníkem narušuji dobré mravy.
Jsi jen obyčejný parazit,
tak už konečně vypadni z mojí hlavy.


(Liho)Vina

12. listopadu 2015 v 14:15 | Alexandra Kohoutová |  Mrazivo
Nic netušící na svět přichází,
ke štěstí jí nic neschází.
S úsměvem prochází dlouhými dny,
až sejde do všemi obávané tmy.

A tak se ptáš, čí je to vina,
když ti padne se slzou do klína.
"Tak čí vina to je, čí?"
Ona raději jen mlčí.

"Ty mi na to fakt nic nepovíš?"
"Kdepak, vždyť to stejně dávno víš."
"Tak co tě straší? Pověz," podruhé se zeptá.
"To, co mi křikem zrůda po láhvi sté šeptá."

Jak dlouho to ona jen vydrží,
na to si všichni tajně sází:
"Hodinu, den, týden, měsíc nebo rok?"
"Proč? Stejně z ní bude jen další cvok."


"Která slova ti do uší rval? Vzpomeň si na ty děsivosti, moje milá."
"Těžké vzpomínat je, však poslechni ta slova, která neustále omílá:
Bububu, boj se mě. Já jsem všehotvorstva pánem.
Šeptej, volej, křič! Nikdo ti nepomůže a to je mým plánem."

"Kde se ta zrůdička skrývá, já ji najdu!"
"Tak kdepak, kdepak se schováváš, vrahu?"
"Nehledej! Uteč dřív, než tě duše zlá do svých spárů chytí.
Nesmíš zapomenout, jen po smrti zrůda hladově dychtí."

Ignoroval její slova a pátral dál,
brzy však hněvem oheň v očích zrůdy vzplál:
"Ha, ha, ha. Myslíš, že něco zmůžeš, ubohý člověče?
Rozmáchnu se křídly a rudá krev tu brzy poteče."

"Nezaleknu se boje s tebou, pro svou milou život klidně položím,"
"To je pěkné, rytíři odvážný. Po tvé smrti poklonu ti složím."
"Na… Na moji smrt ještě roky počkáš!"
"Haha, pěkně nám tu hrdino koktáš."

Křídla svá roztáhnul a zahalil jimi svět,
ruce dívky se začaly nepatrně chvět,
"Proč do života přinášíš tmu?"
"Protože lidi moc rád štvu."

Křídla páchnoucí jako dav z hospody,
dostanou rozměrů nových, jaké škody.
Uvěznilo to jejich duše,
ach ne, došlo k její předtuše.

Avšak síla mladého muže nevysvobodila dívku,
zvolala: "Nepřestanu tě mít ráda ani na minutu."
V úctě sami sobě sedí v násilném objetí zrůdy,
zrůda se hlasitě zasmála a došlo k sesunu půdy.

Praská a bortí se země víc a víc,
neubrání se, ať chtějí sebevíc.
Už není kam kráčet, už není kudy,
a tohle rozhodně nejsou bludy.




Lodička z jízdenky

28. června 2015 v 23:22 | Alexandra Kohoutová |  Oblačno
V páru žíznivých a ne moc světlých chvilek se seznamujeme s bojovnicí, která doplula až po velkou mramorovou konečnou.
Kdysi v letních dnech kráčela jízdenka písmen a barvy zbavena na vlakové nádraží a hledala něco, co by ji znovu udělilo směr cesty. Prošmejdila všechny rohy pro samy v sobě ztracené jízdenky, ale Všude dobře a plno. Tak suchem nesuchem přeskakovala pastičky a narazila na prazvláštního tuláka, který je zaneprázdněný několikaměsíčním až ročním sledováním jízdních řádů a po tom dlouhém vyčkávání na milost konečně zazněl hlas megafonu: "Pozor, pozor! Směr ze Stromboli do vesničky Náčelníkov byl vyprodán! Další spoj je až příští rok, děkujeme za pozornost." "Ale já musím do vlaku, pane!" vykřikl. "Už není místo, blbý co?" s ironickým úsměvem odvětil pán za megafonem. "Ty vol... To je mi ale drzost," naštvaně usedá na lavičku, kde zpovzdálí jízdenka pozorovala rozepři. Nadějeplně se zadíval, zdali je jízdenka opravdu neotištěná a utíkal se s ní seznámit, ale ne jen tak ledabyle, potřebuje přeci do Náčelníkova!
Nesmělé úsměvy a zírání bylo místy až děsivé. Říkala si, co to má jako znamenat, a tak se radši celá rudá zvedla a odešla, ale v tom ji zarazil a řekl, ať ještě neodchází. Otočila se a zadívala se mu do tváře. Koho viděla?
Prý docela známého profesionála ve svém řemeslu - častý (vy)uživatel jízdenek. Ačkoliv už roztrhal nějakou tu (obvykle jí známou) jízdenku, nenechala se zastrašit a nabídla se, že ho může dostat do vlaku. Celý natěšený si poskočil, jenže to má háček. Jízdenka dlouhou dobu čekala, až se nějaký smrtelník objeví a pomůže ji vrýt nový směr, a tak aby se dostal do své vesničky, tak by kompromisně měl vyjít vstříc a přidělit ji nový směr cesty, což není u jízdenek zrovna jednoduché, ale zdlouhavé… S takovou asi nechytí další spoj. Možná to je důvodem, proč se ji v to nechtělo věřit. "Neboj se, uvěříš… Slibuju, že tě nezklamu!" prohlásil.

Kam dál