Duben 2015

Za okny tma

30. dubna 2015 v 23:34 | Alexandra Kohoutová |  Oblačno
Procházím vyskleným domem a pohled skrz okna mi vypaluje oči. Tma ve dne, tma v noci. Žádná lampička, baterka nebo lucerna vám nepomůže. Slunce taktéž ne. Nepíšu o tmě jako takové, ale o tmě, co zaklela svět a vylila černou barvu na omalovánky. O tmě, co žije z pohlcování lidskosti a sypání zloby ve formě tak černých zrníček kávy. Svět je plný lidí, ale ne lidskosti. Lidskost, slovo pro většinu lidí neznámé jak terminologie zdravotníka. Co je vlastně ta lidskost? Rodíme se, abychom žili, pomáhali si a milovali všechny a všechno kolem sebe, ale lidé už dávno zapomněli na tento smysl života. Čeho se tak bojí, že umí jen hledět na ten majetek, nenávist a svoji pseudopolovičku, co má tak dokonalé křivky, ale lidskost je ji neznámá…
V tom uvažování mě vyrušil řev, co narážel do ne moc zvuku odolného okna. Nedalo mi to a musela jsem se zeptat: "Stalo se něco?" "Ne, všechno je v naprostém pořádku a brambory jsou v řádku," ironicky odfrkl. "Milý sousede, jste rozčílený a vidím, že i lehce poraněný, ošetřím Vás," koukl se na svoji ránu na obličeji a neprotestoval. "Dobře, třeba mi bude líp," naštvaný a otrávený se plazil po schodech nahoru k přehnaně milé sousedce, kterou v soukromí rád razítkoval jmény jako Snaživka, Chytrolínka nebo Míromilka. Ačkoliv jsem se snažila být milá a chtěla pomáhat, nelidský lid si takových nikdy nevážil. Nikdy mě nic neodradilo a taky mi to vůbec nevadilo, protože jsem věděla, že je to jen človíček, co zapomněl na lidskost. S úsměvem zdravím souseda a ošetřila jsem mu ránu. "Máte tu kávu? Takovou tu z nejčernějších zrníček, ta mě vždycky uklidní." "Ne, nemám. Má nežádoucí účinky jako je nenávist a chamtivost," odpověděla jsem stručně. "Co mi to tady povídáte, sakra. Káva je prostě káva," zlobí se. Usmála jsem se a zalepila jsem mu ránu. Ticho se prolilo místností a posléze jsem se zeptala: "Proč jste vlastně křičel?" "Ale nic, jenom mě naštvala ta ubohá, hloupá a škaredá ženská, co mi dala kopačky. Nenávidím ji. Už nemám ani kde bydlet," stěžoval si. "Sousede, mírněte slova. Ještě včera byste tak o ni nemluvil. A pokud jde o bydlení, můžete zůstat na nějakou dobu u mě." "Včera bylo včera, dnes je dnes, tak mi tu nepovídejte hlouposti! Miloval jsem ji a ona se mi takhle odvděčila," řval. Nechala jsem ho uvolnit ze sebe ten vztek, ale v hlavě mi poletovaly myšlenky, jak jen někdo může nenávidět to, co jednou miloval. Zvláštní, jak takové slova ztrácí na významu, když se dostanou na jazyk lidem, kterým nejsou vzácná. "Jdu si pro tu kávu a vrátím se," vzal bundu a šel si sehnat to svoje opium na duši.

Všude dobře?

30. dubna 2015 v 21:23 | Alexandra Kohoutová |  Deštivo
S ním určitě nejlíp. Zeptáte-li se proč, odpovědi můžete dát šanci ke konci řádků.
Deštník s sebou.
Vydala se na cestičku za sebepoznáním, kde samota byla jejím jediným přítelem. Co krok, to kudla v zádech. Co kudla v zádech, to jizva. Co jizva, to slza. Co slza, to vzpomínka, ale kráčet nepřestala… Vyplatilo se jí to?
Na cestě poznala mnoho zatracených a nadějeplných, chytrých a hloupých, ulhaných a pravdomluvných… Zkrátka vše, co potřebovala k sebepoznání. A tak kráčela dál bosou nohou po střípcích strastí a radostí, až narazila na drahokam. Koukla se blíž, aby viděla, zda je to opravdu drahokam nebo falešná náhražka. Ale v tom smíšeném moři pocitů to nedokázala rozpoznat. Bude to drahokam nebo jen obyčejný kámen?