Všude dobře?

30. dubna 2015 v 21:23 | Alexandra Kohoutová |  Deštivo
S ním určitě nejlíp. Zeptáte-li se proč, odpovědi můžete dát šanci ke konci řádků.
Deštník s sebou.
Vydala se na cestičku za sebepoznáním, kde samota byla jejím jediným přítelem. Co krok, to kudla v zádech. Co kudla v zádech, to jizva. Co jizva, to slza. Co slza, to vzpomínka, ale kráčet nepřestala… Vyplatilo se jí to?
Na cestě poznala mnoho zatracených a nadějeplných, chytrých a hloupých, ulhaných a pravdomluvných… Zkrátka vše, co potřebovala k sebepoznání. A tak kráčela dál bosou nohou po střípcích strastí a radostí, až narazila na drahokam. Koukla se blíž, aby viděla, zda je to opravdu drahokam nebo falešná náhražka. Ale v tom smíšeném moři pocitů to nedokázala rozpoznat. Bude to drahokam nebo jen obyčejný kámen?


Byl to obyčejný kamínek jako jeden z tisíců dalších kamínků, který podřimoval na cestičce a očekával příchod zmatené nálezkyně, co by hrála podle jeho pravidel. Byl to neskutečný herec, ale i velký silák, přestože si nedokázal ubránit své věci. Také to byl urozený gentleman, výběr ze scénářů by nechal na ni. Vše, co nabízel, znělo lákavě, avšak střep ukrytý pod kůží bránil k rozhodnutí. Sebevědomý herec, který si dokáže získat sympatie rychlostí světla a tryskem nelevně prodat růžové brýle, kterých má bohužel neomezený počet, tak nepochyboval. Umí jediným škrtnutím sirky zapálit chod myšlenek v čmoud a lusknutím prstů dobýt nedobytnou důvěru, avšak ten její "imunitní systém" díky velkému vykřičníku před smyšleným vchodem do červené knihovny, mu bylo stěžením. Chladná jako noc, silná jako dřevo a zdvořilá jako dvorní dáma. Přijme tuto slepou nabídku?
S pomyšlením na lepší svět jde prozkoumat útroby scénářů a nechá se vystřelit katapultem do neznáma bez ohledu na to, co ji může čekat. Zlo v krajkové sukni vždy sleduje její kroky a uděluje bolestné pohlazení. Pomaličku, ale jistě se nedůvěra v kamínek mění v úsměv. Stal se pro ni neskutečně zajímavým. Chtěla zjistit, co je zač… Připravit katapult, palba za 3, 2, 1… TEĎ!
Zcela zmatená rychlostí výstřelu dopadla na zem a jala se nalézt místo určení. Vytrvale hledala betonové kolečko podle předem známého a zvláštního popisu, ale stále nic nenacházela. Vyděšená zaslechla hluboký hlas: "Kam jdeš, ty frajere?" Okamžitě věděla, že to nebude nikdo jiný než pan Kamínek, jehož jméno rád obaloval zdrobnělými koncovkami, a to i v případě, že to nebyl žádný citlivka. S údivem, jak někdo takhle umí bez ostychu dvorní dámu oslovit, se otočila a zvedla koutky svých rtů tři metry nad nebe. Zavedenou na tajné místečko chráněné stromy ji opustí strach z důsledků a silná nedůvěra. Na lavičce počítá provincie a ohání se za otravným hmyzem, který vycucává její nervy zpoza kůže a s rošťáckým úsměvem se přesouvá za jiné kulisy. Nepohrdla ani procházce v kopřivách. Za šedesáti stromy se začínalo stmívat a byl čas se vrátit. Zeptá se, zdali ji smí těsně sevřít a s konečným povolením dáma odchází. Sevření pevné jako kámen bylo to jediné, čemu věřila.
Se strachem kráčí před práh domu Bolesti a odvážně jde všemu navzdory pokoušet struny o tóny, avšak ne moc úspěšně. Tu se nabídl kamenný pomocník přes virtuální síť a zasypával ji k údivu neúnavnou terminologií. Důvěra pookřála, avšak zkušenost jí bránila k celkovému zkapalnění a rozlila se do druhého dějství.
Kulisy jsou jim prostředím přirozeným, kulisy jen pro dva a vstup vetřelcům zakázán, přesto vytrvalý obránce zklamal. Přeprali ho hrdinové této doby… Že se nestydí! Noční bdění bez konců, milá slova vystřižená z červené knihovny a pocit důležitosti byl jejím doprovodem při vybírání si scénáře. Hovory plné slov a stále bylo co říct. Psané zprávy, co nešetří hlasivky. Pohádky na dobrou noc, co promění každou tvář nálezkyně ve šťastnou - ehh, zdravím, těší mě, potěšení na mé straně. Čím víc věděla, tím víc ničila. Dopočítala by se kolik takových hereček bylo?
Dáma tušila, že nebude hlavní rolí jeho scénářů a taky, že nebude středem zájmů nebo vůbec nějakého zájmu o její osobu. Čistá Kamínkova potřeba schránky na asi ne moc důležité křoví. Pouze doufala, že by mohla vzbudit v Kamínkovi opravdový zájem o nálezkyni a nebylo mu lhostejné její já. Rozhodně ne o zájem takový, jako byl ve všech záhoncích člověka nucen vzklíčit, aby Kamínek přesvědčil sám sebe, že je to opravdové. Příčina všech nedůvěr byla neschopnost chtít doopravdy pochopit a zajímat se. Bylo toho mnoho, co chtěla? V této době už asi ano.
Samá slova, ale činy se nikdy neobjevily. Avšak kamínek se stále divil, proč ta nedůvěra. Otřepaná a nucená milá slova se rozlezla jako alergie. Opakovala se častěji než zaseknutý gramofon a čím dál častěji usínala bez opětování. "Zajdi si k doktorovi," "jsi blázen," "nech to být." Poslušně poslechla. "Paní doktorko, občas mám takovou potíž. Slova mě bodají a nepravdy oslepují." "Nerozumím vám, definujte problém!" "Občas se cítím jako hadr, který je absolutně k ničemu a oči se rády zavalí takovou kapalinou… Jak se tomu říká odborně… "To budou slzy… Vaši bolest nejspíš způsobuje vzácná bakterie s názvem Hráčnacity."
"Poslyšte všichni, měl jsem další sen, to je nevídané!" Je čas vystydnout paní Nedůvěro, stále ničemu nevěříš? Kniho mouder, já ti neublížím, uvěř mi!" Měla osoba vystupující pod nechtěným pseudonymem Milovnice knih uvěřit i přes tu ošklivou alergii? Na to nenašla odpověď nikdy.
Pohádky O buřtíkovi nebo O chatě z nejdražšího dřeva se ze dne na den dostaly do show, kde bojovaly o přežití. Pohádky se začaly měnit v balady bez rýmů, avšak situaci vždy zachránil skvělý tanečník - přezdívejme ho Klišé. "Smím prosit?"
Jeho slova se ji vůbec nezamlouvala. "Dějová linka je okoukaná, pane. Nech si už ten med." Hněv oblečený v krvavě rudé róbě nastolil nepořádek. Diskuze o diskuzích a hádky o hádkách se staly denním kafíčkem z automatu za dvacku. "Co ty na to teď, Chytrá horákyně? "Ponech si ty reakce zakončené škaredostí, nedělej to. Nejsi to ty, a pokud ano, ušetři mě." Už není sil, tak se ptá… Kdy to konečně přestane?
Až naprší a uschne.
A se všemi těmi pocity protančili noci a rána. "Tanči víc! Ne, tak ne, to je málo! To je moc!" A tak dáma celá uřícená pana Klišé opouští a s rozedněním usíná. S polednem se vydá na kontrolu kvůli ošklivé alergii. "Tak jak jsem na tom?" zeptá se. "Ne moc dobře, rozšířilo se to." Bezradná kráčí v nejzatočenějším kruhu a hlasy v hlavě hrají býčí zápasy. "Věř více!" zařval první z nich. "To v žádném případě, nenechej se nachytat," vzdoruje druhý. Navzdory prosbám o klidné prostředí papouškují: "Klid(ne)! Klid(ne)!" Ze zoufalství utíká a přemýšlí, čemu se naučit, aby unikla z toho zatraceného kruhu. Unikne někdy?
Vtom spadne z nebe kapka. Kapka tak průzračná a čistá, která vyniká vlastnostmi dokonalé očisty od špatností. "Přišla jste mě zachránit?" nadějeplně se ptá. "Ne, nepřišla. Musíte více věřit a méně se bát, ale na to si přijdete sama." "Co je to za kapku?" pomyslela si a šla dál. Pomalu začala zvažovat její slova, ale jak těžké je přemluvit škaredý šrám na duši. "Zkusím to," řekla si odhodlaně.
Kapek začalo přibývat v jednu velkou přeháňku. Brala to jako pobídnutí a přestala se utápět v myšlenkách. Chytla hádky za správný konec a začala více důvěřovat. Zprvu se to zdálo jednoduché, ale zde se opět potvrzuje, že zdání kláme. Hádky začaly vzdorovat a chtěly se zase prodrat na povrch. "Kapka mi neporadila dobře," naštvaně si stěžovala na těžkost situace. "Kdyby to mělo být lehké, bylo by to pro každého," uklidňovala se. Prodírala se slovy, hádkami, posměšky a podobnými škaredostmi, ale stále nenacházela světlo na konci tunelu… Neměla základ, na kterém by mohla stavět. Svět se jí drolil pod nohama a už nevěděla, kam jít dál. Sebrala odvahu a něco zkusila. Další krok do neznáma. Vtom ji ale pan Ironický zastavil. "Ciť se špatně, jenom ciť a ochutnej to." Zdá se, že ještě nevyrostl z klasické hry ze školky Kdo má lízátko a Oplať všechno, co jen můžeš. Nepoznávala ho. Zřejmě si ho malovala v jiných barvách. "Proč a proč a do třetice, doufám, že všeho dobrého, proč?" "Proč všechny otázky zůstanou nezodpovězené, proč?" Stále se tu opakuje to slovo - proč. Je to snad nějaký hloupý vtip? Tahle hra zanechávala všechny otázky bez odpovědi. "Polétavý výkřiku módy. Tahle nekončící šaráda, kdy skončí?" Pro odpověď si asi musí zajít za panem Nesmyslem.
Nehledána, nemilována, nepostrádána tu čekala na skonání kapek deště. Hlasy v její hlavě jí prostě zakazují krok vpřed v cestě za štěstím. Slova se proměnila v prach a úsměvy den za dnem psaly omluvenky. Pohledy hořkosti spolupracovaly ruku v ruce s nepřítomnými úsměvy a milými slovy. Nezbylo nic, než další mastný flek na duši. Déšť ustal a jí nadále zůstala víra, že se jim jednou společnými silami podaří cihlu po cihle probourat až k úplnému skonání této bariéry…
Uschlo!


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama