Za okny tma

30. dubna 2015 v 23:34 | Alexandra Kohoutová |  Oblačno
Procházím vyskleným domem a pohled skrz okna mi vypaluje oči. Tma ve dne, tma v noci. Žádná lampička, baterka nebo lucerna vám nepomůže. Slunce taktéž ne. Nepíšu o tmě jako takové, ale o tmě, co zaklela svět a vylila černou barvu na omalovánky. O tmě, co žije z pohlcování lidskosti a sypání zloby ve formě tak černých zrníček kávy. Svět je plný lidí, ale ne lidskosti. Lidskost, slovo pro většinu lidí neznámé jak terminologie zdravotníka. Co je vlastně ta lidskost? Rodíme se, abychom žili, pomáhali si a milovali všechny a všechno kolem sebe, ale lidé už dávno zapomněli na tento smysl života. Čeho se tak bojí, že umí jen hledět na ten majetek, nenávist a svoji pseudopolovičku, co má tak dokonalé křivky, ale lidskost je ji neznámá…
V tom uvažování mě vyrušil řev, co narážel do ne moc zvuku odolného okna. Nedalo mi to a musela jsem se zeptat: "Stalo se něco?" "Ne, všechno je v naprostém pořádku a brambory jsou v řádku," ironicky odfrkl. "Milý sousede, jste rozčílený a vidím, že i lehce poraněný, ošetřím Vás," koukl se na svoji ránu na obličeji a neprotestoval. "Dobře, třeba mi bude líp," naštvaný a otrávený se plazil po schodech nahoru k přehnaně milé sousedce, kterou v soukromí rád razítkoval jmény jako Snaživka, Chytrolínka nebo Míromilka. Ačkoliv jsem se snažila být milá a chtěla pomáhat, nelidský lid si takových nikdy nevážil. Nikdy mě nic neodradilo a taky mi to vůbec nevadilo, protože jsem věděla, že je to jen človíček, co zapomněl na lidskost. S úsměvem zdravím souseda a ošetřila jsem mu ránu. "Máte tu kávu? Takovou tu z nejčernějších zrníček, ta mě vždycky uklidní." "Ne, nemám. Má nežádoucí účinky jako je nenávist a chamtivost," odpověděla jsem stručně. "Co mi to tady povídáte, sakra. Káva je prostě káva," zlobí se. Usmála jsem se a zalepila jsem mu ránu. Ticho se prolilo místností a posléze jsem se zeptala: "Proč jste vlastně křičel?" "Ale nic, jenom mě naštvala ta ubohá, hloupá a škaredá ženská, co mi dala kopačky. Nenávidím ji. Už nemám ani kde bydlet," stěžoval si. "Sousede, mírněte slova. Ještě včera byste tak o ni nemluvil. A pokud jde o bydlení, můžete zůstat na nějakou dobu u mě." "Včera bylo včera, dnes je dnes, tak mi tu nepovídejte hlouposti! Miloval jsem ji a ona se mi takhle odvděčila," řval. Nechala jsem ho uvolnit ze sebe ten vztek, ale v hlavě mi poletovaly myšlenky, jak jen někdo může nenávidět to, co jednou miloval. Zvláštní, jak takové slova ztrácí na významu, když se dostanou na jazyk lidem, kterým nejsou vzácná. "Jdu si pro tu kávu a vrátím se," vzal bundu a šel si sehnat to svoje opium na duši.


Místo čekání jsem připravila nocleh pro milého souseda, kterého jsem si vzala na starost přes všechny nemilosti. S větrem o závod se přiřítil zpět a netrpělivě bubnoval na dveře s výkřiky na způsob: "Jste vůbec doma?" "Už jdu, pane netrpělivý," přišla jsem ke dveřím a otevřela. "Nachystala jsem vám místo na spaní," informovala jsem ho. "Na pohovce?! To je snad vtip! Tak na to si jdu dát kafe," naštvaně odhodil bundu na pohovku. "Můžete si také lehnout ven, pokud se tahle možnost nezalíbila," řekla jsem a šla pověsit nehezky hozenou bundu na pohovce. "To je moje a jen a jen moje! NESAHAT!" zlobí se a popíjí tu svoji černou kávu. "Já vám ji nekradu, šla jsem ji jen pověsit… Chcete si ji pověsit sám?" pobídla jsem ho. "Jistěže," zvedl se a pověsil ji. "A s tím kafem to moc nepřehánějte," prohodila jsem do éteru, avšak zůstalo to bez odpovědi. Kdo ví, jak moc si to vzal k srdci. Určitě si musí říkat: "Co mě ta bába poroučí, ať si to nechá pro sebe." Tak s myšlenkami na to, jak zatím nemilému sousedovi připomenout lidskost, se moje víčka loučí s tímto dnem.
Když v ranních hodinách mě slunce přinutilo bdít, vstala jsem. Koukám se ze strany na stranu a vyhledávám souseda. Stále spí - to mi bylo pobídnutím, abych tu černou břečku, co zhasla životy většině tvorům na Zemi, vyměnila za mnou dělaný čaj. Ingrediencí není potřeba mnoho, jen chtíč dělat radost a snaha pomoci. Postačí kapka.
Soused se právě probudil do snad lepší nálady a nabízím mu čaj se slovy: "Tady, ochutnejte." Podíval se na mě jako na babku kořenářku, ale srkl si. "Není to špatné, dá se to pít." "To jsem ráda," odpověděla jsem a šla jsem se projít do hlubin lesů, kde štěstí najde ten, kdo vnímá a opravdu žije. Soused se nabídl, že mi bude dělat společnost, tak jsem přikývla.
Po dvaceti odbočkách se nacházelo to místo, co mě drželo při dobré víře, že všechno bude dobré. "Líbí se Vám tady?" "Je to tu krásné, ale jak je možné, že jsem tu nikdy nebyl?" Usmála jsem se a řekla: "Ale byl, jen jste zapomněl." Tahle procházka ho přiměla přemýšlet a uvažovat. Divím se, že tohle není obyčejným lidem neznámé. Myslet a chuť uvažovat. Nebát se nechávat myšlenky létat, jak byly k tomu stvořeny. Až jeho myšlenka narazila jako kosa na kámen, tak si vzpomínal, že tohle místo doopravdy někdy viděl. Kde? Ve snu.
Možná proto lidé neustále zapomínají na lidskost stejně tak, jako na své sny a ignorují červeně světélkující ambice, co čekají na vysvobození. Postavte se tomu čelem a pomáhejte odsouzeným k zapomnění. Věřte a šiřte dobro. Stačí tak málo, aby si lidé vzpomněli a uvědomili, jací bychom měli být. Nehleďte na to, co z toho budete mít. Není to jedno? Ať už to byla výměna kávy za čaj, dobrá víra, procházka nebo překvapení z toho, jak člověk může být neustále milý a chtivý pomáhat - vzpomněl si.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama