Červen 2015

Lodička z jízdenky

28. června 2015 v 23:22 | Alexandra Kohoutová |  Oblačno
V páru žíznivých a ne moc světlých chvilek se seznamujeme s bojovnicí, která doplula až po velkou mramorovou konečnou.
Kdysi v letních dnech kráčela jízdenka písmen a barvy zbavena na vlakové nádraží a hledala něco, co by ji znovu udělilo směr cesty. Prošmejdila všechny rohy pro samy v sobě ztracené jízdenky, ale Všude dobře a plno. Tak suchem nesuchem přeskakovala pastičky a narazila na prazvláštního tuláka, který je zaneprázdněný několikaměsíčním až ročním sledováním jízdních řádů a po tom dlouhém vyčkávání na milost konečně zazněl hlas megafonu: "Pozor, pozor! Směr ze Stromboli do vesničky Náčelníkov byl vyprodán! Další spoj je až příští rok, děkujeme za pozornost." "Ale já musím do vlaku, pane!" vykřikl. "Už není místo, blbý co?" s ironickým úsměvem odvětil pán za megafonem. "Ty vol... To je mi ale drzost," naštvaně usedá na lavičku, kde zpovzdálí jízdenka pozorovala rozepři. Nadějeplně se zadíval, zdali je jízdenka opravdu neotištěná a utíkal se s ní seznámit, ale ne jen tak ledabyle, potřebuje přeci do Náčelníkova!
Nesmělé úsměvy a zírání bylo místy až děsivé. Říkala si, co to má jako znamenat, a tak se radši celá rudá zvedla a odešla, ale v tom ji zarazil a řekl, ať ještě neodchází. Otočila se a zadívala se mu do tváře. Koho viděla?
Prý docela známého profesionála ve svém řemeslu - častý (vy)uživatel jízdenek. Ačkoliv už roztrhal nějakou tu (obvykle jí známou) jízdenku, nenechala se zastrašit a nabídla se, že ho může dostat do vlaku. Celý natěšený si poskočil, jenže to má háček. Jízdenka dlouhou dobu čekala, až se nějaký smrtelník objeví a pomůže ji vrýt nový směr, a tak aby se dostal do své vesničky, tak by kompromisně měl vyjít vstříc a přidělit ji nový směr cesty, což není u jízdenek zrovna jednoduché, ale zdlouhavé… S takovou asi nechytí další spoj. Možná to je důvodem, proč se ji v to nechtělo věřit. "Neboj se, uvěříš… Slibuju, že tě nezklamu!" prohlásil.

Kdyby moje oči mohly mluvit, co by řekly?

5. června 2015 v 6:00 | Alexandra Kohoutová |  Oblačno
Ponurno a válečno. To je čas hodný odvážlivcům a hrdinům, co dokáží zachránit alespoň dobrou náladu a převezmou to břemeno vypravěčky jménem Smrt. Tento děj zfilmované knížky Zlodějka knih se odehrává v německém městečku Molching za dob nedobré druhé světové války, který začíná smrtí malého bratra Liesel a její nutností se přestěhovat k pěstounům Rose a Hansu Hubermannovým. Jediné, co měla, byla knížka a později kamarád Rudy. Knížka nese jméno Hrobařova rukověť, ale jelikož neuměla číst, tak četla společně s Hansem, avšak netrvalo dlouho, naučila se s pomocí písmen a slov na zdech ve sklepě číst.
Později se přiřítil mladý muž Max, jakožto syn člověka Hansovi dosti známý, protože za Hanse položil život, tak slíbil, že se o něj postará. Celý uřícený přišel s žádostí o úkryt, protože byl židem a bohužel v té době nezáleželo na tom, jak moc dobrý člověk je, ale jestli je Němcem nebo židem. Tak mu našli místečko ve sklepě, kde žasnul nad zdí plnou písmenek a slov, co měla na starost Liesel. A tak mu v hlavě ležela myšlenka, jak na tato slova přišla. Když byla otázka položena, tak bylo taky hned odpovězeno, že to jsou slova, co se učila z knížek. Zamýšlel se, jak ji navést na správnou stezku za psaním vlastních knih, uvažováním bez zábran okolního světa a dívat se bez žádných vůdcem zamlžených brýlí. A tak se ozval s požadavkem, jestli by nemohla popsat počasí venku, jak byl pořád v tom sklepě, ale ozvalo se jen: "Oblačno." Nebylo tomu tak dlouho a řekl: "Kdyby tvoje oči mohly mluvit, co by řekly?"