Kdyby moje oči mohly mluvit, co by řekly?

5. června 2015 v 6:00 | Alexandra Kohoutová |  Oblačno
Ponurno a válečno. To je čas hodný odvážlivcům a hrdinům, co dokáží zachránit alespoň dobrou náladu a převezmou to břemeno vypravěčky jménem Smrt. Tento děj zfilmované knížky Zlodějka knih se odehrává v německém městečku Molching za dob nedobré druhé světové války, který začíná smrtí malého bratra Liesel a její nutností se přestěhovat k pěstounům Rose a Hansu Hubermannovým. Jediné, co měla, byla knížka a později kamarád Rudy. Knížka nese jméno Hrobařova rukověť, ale jelikož neuměla číst, tak četla společně s Hansem, avšak netrvalo dlouho, naučila se s pomocí písmen a slov na zdech ve sklepě číst.
Později se přiřítil mladý muž Max, jakožto syn člověka Hansovi dosti známý, protože za Hanse položil život, tak slíbil, že se o něj postará. Celý uřícený přišel s žádostí o úkryt, protože byl židem a bohužel v té době nezáleželo na tom, jak moc dobrý člověk je, ale jestli je Němcem nebo židem. Tak mu našli místečko ve sklepě, kde žasnul nad zdí plnou písmenek a slov, co měla na starost Liesel. A tak mu v hlavě ležela myšlenka, jak na tato slova přišla. Když byla otázka položena, tak bylo taky hned odpovězeno, že to jsou slova, co se učila z knížek. Zamýšlel se, jak ji navést na správnou stezku za psaním vlastních knih, uvažováním bez zábran okolního světa a dívat se bez žádných vůdcem zamlžených brýlí. A tak se ozval s požadavkem, jestli by nemohla popsat počasí venku, jak byl pořád v tom sklepě, ale ozvalo se jen: "Oblačno." Nebylo tomu tak dlouho a řekl: "Kdyby tvoje oči mohly mluvit, co by řekly?"

Pomalu se dostávala na správnou cestu a se snahou se pouštěla do popsání okolí. Slova, věty a udivené pohledy mladé dívenky mířily k poetickým frázím jako: "Slunce nevypadá jako slunce... Je to jako velká šedivá ústřice." Max celý nadšen se unáší představou a usedá s úsměvem. Později upraví knihu o vůdci, kterou vybílil tak, aby se mohla pustit do psaní a tak předává knihu se slovy: "Naše náboženství nás učí, že každá živá věc, každý lísteček nebo ptáček je živ jen proto, že obsahuje tajné slovo života. To je jediný rozdíl mezi námi a hromadou hlíny... Slovo."
A tak moje nejoblíbenější část a Maxův důležitý úděl bere konce a vyvrcholí s radou: "Slova jsou život, Liesel. A tyto papíry čekají, až je popíšeš, piš."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama