Ponurno a válečno. To je čas hodný odvážlivcům a hrdinům, co dokáží zachránit alespoň dobrou náladu a převezmou to břemeno vypravěčky jménem Smrt. Tento děj zfilmované knížky Zlodějka knih se odehrává v německém městečku Molching za dob nedobré druhé světové války, který začíná smrtí malého bratra Liesel a její nutností se přestěhovat k pěstounům Rose a Hansu Hubermannovým. Jediné, co měla, byla knížka a později kamarád Rudy. Knížka nese jméno Hrobařova rukověť, ale jelikož neuměla číst, tak četla společně s Hansem, avšak netrvalo dlouho, naučila se s pomocí písmen a slov na zdech ve sklepě číst.
Později se přiřítil mladý muž Max, jakožto syn člověka Hansovi dosti známý, protože za Hanse položil život, tak slíbil, že se o něj postará. Celý uřícený přišel s žádostí o úkryt, protože byl židem a bohužel v té době nezáleželo na tom, jak moc dobrý člověk je, ale jestli je Němcem nebo židem. Tak mu našli místečko ve sklepě, kde žasnul nad zdí plnou písmenek a slov, co měla na starost Liesel. A tak mu v hlavě ležela myšlenka, jak na tato slova přišla. Když byla otázka položena, tak bylo taky hned odpovězeno, že to jsou slova, co se učila z knížek. Zamýšlel se, jak ji navést na správnou stezku za psaním vlastních knih, uvažováním bez zábran okolního světa a dívat se bez žádných vůdcem zamlžených brýlí. A tak se ozval s požadavkem, jestli by nemohla popsat počasí venku, jak byl pořád v tom sklepě, ale ozvalo se jen: "Oblačno." Nebylo tomu tak dlouho a řekl: "Kdyby tvoje oči mohly mluvit, co by řekly?"
Pomalu se dostávala na správnou cestu a se snahou se pouštěla do popsání okolí. Slova, věty a udivené pohledy mladé dívenky mířily k poetickým frázím jako: "Slunce nevypadá jako slunce... Je to jako velká šedivá ústřice." Max celý nadšen se unáší představou a usedá s úsměvem. Později upraví knihu o vůdci, kterou vybílil tak, aby se mohla pustit do psaní a tak předává knihu se slovy: "Naše náboženství nás učí, že každá živá věc, každý lísteček nebo ptáček je živ jen proto, že obsahuje tajné slovo života. To je jediný rozdíl mezi námi a hromadou hlíny... Slovo."
A tak moje nejoblíbenější část a Maxův důležitý úděl bere konce a vyvrcholí s radou: "Slova jsou život, Liesel. A tyto papíry čekají, až je popíšeš, piš."
