Prosinec 2015

Nahota

25. prosince 2015 v 15:46 | Alexandra Kohoutová |  Polojasno
Každé ráno, když se probudím,
schovám smutek, úsměv nasadím.
Propluju dnem rychle a ledabyle,
snažím se tvářit mile jako dříve.

Je jedno, jak mi doopravdy uvnitř je,
moje tvář to totiž dokonale kryje.
Nevědomě utíkám, stavím si zeď,
kdy tomu nastane konec? Právě teď.

Příchod tvůj byl jako přívalová vlna,
změna byla okamžitě patrná.
Splavila všechny pevnosti a zdi,
vzala s sebou masky a lži.

Už se nemůžu a nemám kde schovat,
vrány do mě můžou směle klovat.
Být ničím nechráněná je zvláštní,
to jsou jako takhle lidé šťastní?

"Hradby splaveny, nepřítel této situace využije!"
"Neboj, mně už nevadí ty útočící zmije."
"Zradí tě, nesmíš uvěřit," radil mi hlas.
"Zda mě zradí, to ukáže jedině čas."


Můžu klidně řvát o pomoc z plných plic,
moře a pusto, nikdo neuslyší nic.
Naučil jsi mě přímo po hlavě do vody skočit,
hele, a víte co? Možná, že to je pěkný pocit.



Parazit

6. prosince 2015 v 0:12 | Alexandra Kohoutová |  Mrazivo
Jako nechutný červ vrýváš se mi pod kůži,
pro tebe neexistují žádné překážky.
Neboj, tvá životnost ve mně se brzy zúží,
a nakonec to půjde i bez té přetvářky.

Kousíček po kousíčku do mě koušeš,
a to se ti líbí.
Na něco odvážného se nezmůžeš,
a mé já se diví.

Jsi tak hladový na běžný chod mých myšlenek,
sežereš mi je všechny a já nemůžu normálně myslet.
Křičím, i když to tak nevypadá navenek.
potřebuju se toho zbavit rychle a účinně jakbysmet.

Jak tě mám do hajzlu porazit,
svým slovníkem narušuji dobré mravy.
Jsi jen obyčejný parazit,
tak už konečně vypadni z mojí hlavy.