Nahota

25. prosince 2015 v 15:46 | Alexandra Kohoutová |  Polojasno
Každé ráno, když se probudím,
schovám smutek, úsměv nasadím.
Propluju dnem rychle a ledabyle,
snažím se tvářit mile jako dříve.

Je jedno, jak mi doopravdy uvnitř je,
moje tvář to totiž dokonale kryje.
Nevědomě utíkám, stavím si zeď,
kdy tomu nastane konec? Právě teď.

Příchod tvůj byl jako přívalová vlna,
změna byla okamžitě patrná.
Splavila všechny pevnosti a zdi,
vzala s sebou masky a lži.

Už se nemůžu a nemám kde schovat,
vrány do mě můžou směle klovat.
Být ničím nechráněná je zvláštní,
to jsou jako takhle lidé šťastní?

"Hradby splaveny, nepřítel této situace využije!"
"Neboj, mně už nevadí ty útočící zmije."
"Zradí tě, nesmíš uvěřit," radil mi hlas.
"Zda mě zradí, to ukáže jedině čas."


Můžu klidně řvát o pomoc z plných plic,
moře a pusto, nikdo neuslyší nic.
Naučil jsi mě přímo po hlavě do vody skočit,
hele, a víte co? Možná, že to je pěkný pocit.


 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama