V mých botách

31. května 2016 v 22:50 | Alexandra Kohoutová |  Oblačno
Je to jako uštknutí jedovatým hadem,
tenká hranice mezi bezpečnem a uštknutím.
Zajde-li se za ni, tak otráví se jedem.
"chceš pokračovat dál? Vždyť víš, že já tě nenutím."

Je to asi jako být člověkem, který je těžce nemocný,
svírá v dlani své bolestivé rány.
Ale právě že to vůbec není tak, že se cítí bezmocný,
nechce, aby mu byly někým brány.

Je to něco jako být nenáviděný sourozenec,
Přes určité pouto lhostejnost o to, co se s ním děje.
Bratr či sestra… Ať je z něj klidně třeba oběšenec,
vzpomínky? Do ohně s nimi, prostor navíc prospěje!

Je to jako pořád bez ustání utíkat ze strachu před neznámem,
jistotu v chladném výrazu nejčastěji najde.
Po noci argumentů k poučení nedojde, odchází se šrámem,
nějaký pocit najevo dát rozhodně nejde.

Je to jako nemít kam se s úsměvem vracet,
Bez zázemí, kde se neustále jen smutek nezapíjí.
Při pohledu na to se mi chce akorát zvracet,
Falešné tóny snažně překrývané krásnou melodií.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama